Tak týden v puti a já právě vychládám ve stanu v donské stepi. Po včerejším ukrajinském bloudění jsem dal dneska na hlavní trasy, během 90 minut překonal hranici v Sudže a pak dal třiapůli napít, protože benzín je tu letos v Rusku jen za nějakých 14-15 korun, a pak je na hlavních trasách taky tak trochu nutné s vlky výt, tedy držet aspoň tempo, při kterém se mi na tu náhradní Mitasku, co vezu, nelepí nějakej trotl v Kamazu. Jawa si jen zpívá, poctivý ropný benzín jí jde k duhu, ale za to si také řekne o více než šestku na sto!

Na čáře byla za jedním z okýnek příjemná hnědooká celnice, slovo dalo slovo, a když došlo na techničák, povytáhla obočí:

„Jawa? A kdě vy vzjal Jawu? Eto naša marka, savětskaja!“

Nemohl jsem si nevzpomenout na slavnou scénku z Kolji: NAŠ KRASNYJ! Je s podivem, kolik Rusů žije v domnění, že je Jawa jejich značka. Že je netrkne ten nápis v latince s dvojitým W, tomu vážně dost dobře nerozumím. Čemu ale rozumím naopak velice dobře, jak všichni na Jawu v dobrém vzpomínají, někteří jí dokonce přisuzují post nejvyšší:

„Jawa, eto očeň luččij motocykl mira!“

No, řekněte mi to někdo kolem poledne, když mám prvních pár stovek kilometrů v zadku! Ne, že by to bylo vyloženě utrpením, sám jsem překvapený, jak to docela ujde, ale neutíká to, ty nekonečné roviny v devadesátce, jako byste šli závějí…V černotě noční stepi znějí cvrčci. Jsem za Voroněží a dole v roklině teče Don. Slyšet není, to je jasné – je to přece Tichý Don!

Na celém tom dni ve stepi není nesnesitelná ta rozprasená silnice, ani dálavy, které v devadesátce neubíhají, ale ten všudypřítomný vítr, horký fén, který vlastně nikdy neduje do zad. Zametá motorkou, posílá do obličeje oblaka prachu a ostrého písku, vysušuje vás jako tresku. Na každé „zapravce“ do mě jen zasyčí nějaká voda nebo cola, klepu se na ní jako závislák, ale za pár kilometrů je tu žízeň znovu. VSamaře jsem zamával Volze a nabral kurz na východ po uralské trase M5. Stanuju nahoře ve stepních kopcích nad silnicí, která šumí pode mnou a do Ufy to mám nějakých 350 kilometrů, na Ural dělící Evropu od Asie pak ještě dalších 250. Takže posledních 600 kiláků Evropy, kterou nejspíš pro letošní rok definitivně opustím a rozplynu se v prostorách nekonečné Sibiře.

Více v knižní publikaci JAWA KOLEM SVĚTA. Vyšla v říjnu 2015 a koupit ji stále ještě lze u "všech dobrých knihkupců" anebo přímo zde v sekci e-shop i s podpisem autora.