Fernando Magalhaes, anglicky Magellan, byl největší frajer ze všech skutečných frajerů! Nikdo není, kdo by se mu vyrovnal, ani jeho kolega Kryštof Kolumbus, zde Cristobal Collón, protože ten prý žil až do svého posledního dne v bludu, že fakt dojel do Indie. Ne tak Fernando! Před pěti sty lety tudy Ferda vedl své španělské plachetnice jako první člověk na cestě kolem Zeměkoule, čelil strašnému počasí, čelil neznámu i vzpourám posádek, hladu, bouřím i vlastním pochybnostem, protože nevěřím, že nebyly, že nehlodaly. Hledání cesty labyrintem stovek ostrovů a zálivů muselo být vyčerpávající, protože nikdo neměl tušení o tehdy ještě bezejmenném Hornově mysu ani o tom, co je vlastně dál za Ohňovou zemí.

Ta dostala své jméno údajně podle ohňů, které na pobřeží zapalovali domorodí Indiáni, ale když dneska stojím na břehu Magellanovy úžiny a mám co dělat, abych ve frontě na přívoz udržel nohama motorku v poloze stojmo, myslím, že to s těmi ohni bylo jinak. V tomhle větru nemohl nikdo žádný oheň rozdělat, to ať mi nikdo nevypráví. A kdyby, co by tu asi tak pálil? Vždyť tu nic není! Nejbližší strom je stovky kilometrů daleko. Leda že by Indiáni měli už tehdy staré pneumatiky a pár litrů nafty….

...

Zima, zataženo, ale neprší – jen mrholí. Rozhoduji se vyrazit. Když se hnem, tak jdem! Hory jsou sice vidět, ale špičky mají v něčem, co dost připomíná sněhová mračna. Ještě cesta podél jezera dává naději, že mozol vykoukne, ale záhy se dává do deště, který už jen nahoře přejde do smíšených přeháněk. Z nebe padá bílé svinstvo, silnice občas postrádá asfalt a šplhá do hor vysokých jako Sněžka. Nazouvám zbytek nemoků. Jsem zmrzlej jak ruskej bezdomovec a jedu hledat ubytování. A ejhle, padá kosa na kámen. Levné hostely jsou plné, drahé hotely jsou prostě drahé. A tak končím pod stanem v plném kempu Pista del Andino, na který jsem dostal tip od žlutých trabantistů. 

 Odpoledne trávím v místnosti připomínající kempovou hospodu, ale nic si tu nedáte, pokud si to nepřinesete. To trochu nechápu, prostě latinská Amerika. Net je tu žalostně pomalý a výhled dolů na přístav deprimující – počasí je vysloveně hnusné a v kamnech u okna bydlí jen čoud bez ohně. Ledoborec dole na moři vozí turisty do Antarktidy. Za kilo (100 000 Kč) vás odvezou ze zimy do ještě větší zimy a bude smět říct: byl jsem v Antarktidě. Ostatně většina z nás turistů je ze stejného důvodu i tady na Konci světa, protože kromě toho, že dál už silnice nevede (jen ripio do parku a k estancii Harberton), tu chcíp pes. Nad městem se tyčí čerstvě pocukrované hory, na které večer na chvíli dopadne šikmé světlo rudého slunce, které se na poslední chvíli rozhodlo prohlédnout pod šedou dekou mraků. Uvidíme, jak bude zítra…

Více v knižní publikaci JAWA KOLEM SVĚTA. Vyšla v říjnu 2015 a koupit ji stále ještě lze u "všech dobrých knihkupců" anebo přímo zde v sekci e-shop i s podpisem autora.